K 25. výročí smrti Theodora Veidla.
Theodor Veidl se narodil 28. 2. 1885 ve Vysočanech, kde byl selský rod Veidlů usídlen po staletí, a Theodor jako desetiletý nadaný chlapec doprovázel na varhany kostela sv. Václava bohoslužby, avšak jako mnoho jiných významných osobností je s Chomutovem spojen díky studiu na chomutovském gymnáziu.
V Chomutově rozvíjel své hudební klavírní vzdělání, setkal se s prvním živým provedením hudebních skladeb, pravda ve svérázných úpravách místních hudebníků nebo v klavírních výtazích, ale měl příležitost navštívit i opravdové koncerty v Karlových Varech nebo Teplicích a sám se na hudebním životě aktivně podílel. V Chomutově získal základy klavírní hry a harmonie, setkal se s opravdovým světem vážné hudby, složil své první orchestrální dílo, založil a dirigoval školní symfonický orchestr. Prostředí maloměsta, které během studií důvěrně poznal a jeho přirozený sklon k humornému nazírání světa mu bylo zcela jistě velkou inspirací při zpracování komické opery Maloměšťáci na libreto Pavla Eisnera podle frašky Augusta von Kotzebua.
Po pražských studiích hudební vědy a krátké rakouské epizodě se na několik let usadil v Teplicích, kde se věnoval dirigování, publicistické činnosti a komponování. V letech 1911-18 tu napsal a provedl první dvě opery a symfonii E dur.
Po vzniku Československa přesídlil do Prahy, kde se intenzivně věnuje komponování, pedagogické činnosti, organizaci hudebního života a publicistice. Německá hudba se musela vypořádat se zcela novými podmínkami a najít svébytné postavení vůči dřívější orientaci na Vídeň a Německo. Veidl v r. 1925 dokončil třetí operu Kranwit na námět pohádky Hanse Watzlika, za kterou po premiéře v r. 1929 získal první německou Československou státní cenu za operu. Třicátá léta jsou naplněna řadou úspěchů, komponuje Svatodušní píseň, dokončil a provedl čtvrtou operu Maloměšťáci, řadu koncertních skladeb a písňových cyklů a začal pracovat na další opeře Meister Andrea. Jeho díla byla provozována na scénách v Praze i zahraničí, vysílána v Československém rozhlase. Vydává odborné studie Čechy v dějinách německé duchovní písně, Humor u Beethovena a řadu statí v časopise Auftakt. Je členem Německé společnosti věd a umění v Československé republice, lektorem a od r. 1936 profesorem Německé university. Oporou je mu manželka Auguste, rovněž universitní lektorka rétoriky a literatury.
Tématická šíře jeho hudby, důraz na kvalitní literární látky, básnické texty, srozumitelnost a vtip svědčí o tom, že si nacházela cestu k posluchači a její soudobý ohlas byl mimořádný. Právem byl považován za jednoho z tvůrců sudetoněmecké hudby. Ptáme-li se zda je živá i dnes, musíme se vrátit k jeho válečným a poválečným osudům.
V létech protektorátu se stává pro nacionálně socialistickou kulturní ideologii „nespolehlivým“. V roce 1942 je pro členství v zednářské lóži vyloučen z Německé společnosti věd a umění, v r. 1943 pro příliš přátelský poměr k Čechům a Židům z pedagogického sboru university. Konec války však znamená tragické vyvrcholení. V květnu 1945 je jako Němec internován v bývalém nacistickém koncentračním táboře Terezín, který byl nyní přeměněn na shromaždiště německého obyvatelstva, určeného k odsunu. Manželka Auguste spáchala na základě mylné zprávy o smrti svého muže sebevraždu. Sám Theodor Veidl 16. února 1946 v Terezíně umírá na podvýživu. Jeho dílo mizí z jevišť a koncertních síní, a to téměř doslova. Partitury jeho oper a koncertů se nedochovaly.
Znovuobjevení jeho díla se ujali pánové Widmar Hader a Andreas Wilscher, kteří pro městské divadlo v Regensburgu znovu instrumentovali podle klavírního výtahu operu Maloměšťáci. Společný projekt divadla Regensburg a Národního divadla v Praze přinesl její nastudování v r. 2006 i do Prahy. V témže roce jsme s účastí Národního divadla připravili i první Veidlovu výstavu.
Sudetoněmecký hudební institut v Regensburgu zadal dvaceti českým a německým skladatelům zpracování variací na téma Veidlovy Svatodušní písně. Výsledkem je zajímavé CD. Hudba Theodora Veidla je provozována v Německu, český hudební svět zatím zůstává mimo.
Položit květiny na něčí hrob je výrazem soucítění s lidskou bytostí. Theodor Veidl nemá ani hrob, a není sám, kdo ho nemá. Proto jsme letos již podesáté položili květiny k jeho pamětní desce na zdi vysočanského kostela, kterou pořídila obec Hrušovany a odhalili za Národní divadlo ředitel Daniel Dvořák a šéf opery Jiří Nekvasil, ředitel Hudebního institutu v Regensburgu Widmar Hader, publicistka Vlasta Reittererová a další osobnosti hudebního světa. Znovu s námi byl hrušovanský starosta Petr Šmíd a poprvé i zástupci města Chomutova. Asistent primátora Mirek Koranda, předseda Výboru pro národnostní menšiny David Ištok, předsedové obou německých spolků Oldřich Moravec a Ema Laubrová s řadou členů. To bylo dlouho naším přáním, nyní chceme do Chomutova vrátit i Veidlovu hudbu.
