71. výročí úmrtí Theodora Veidla
V úterý 14. února se u pamětní desky hudebního skladatele Theodora Veidla na zdi kostela sv. Václava ve Vysočanech tak jako každý rok sešla skupina lidí, aby položením květin uctila jeho památku. Slavnosti se zúčastnil starosta obce Hrušovany P. Šmíd, ředitel Oblastního muzea v Chomutově St. Děd, zástupci chomutovských spolků německé menšiny O. Moravec, E. Laubrová, K. Štefanová a A. Hlaváčková. Další hosté přijeli z Prahy - předsedkyně spolku Kulturverband I. Nováková s J. Vidímem a vedoucí Sudetoněmecké kanceláře P. Barton.
V krátkých vystoupeních připomněli jednu z nejvýznamnějších kulturních osobností Chomutovska 1. poloviny 20. století. Th. Veidl není sám. Připomeňme si jména jako Anton Gnirs, Helmut Preidel, Rudolf Wenisch, Lois Zimmermann, Gustav Zindel nebo Josef Opitz. Složitě hledali cestu k soužití Čechů, Němců a Židů v nově vytvořeném státě po strašné válce, při budování demokracie a při jejím konci v nacionálně socialistickém třeštění.
Proč si připomínáme právě Th. Veidla? On je celým svým životem symbolem, živou ilustrací své doby. Svými operami a symfonickými díly, svou dirigentskou a pedagogickou činností považován za představitele sudetoněmecké hudby, jako Němec držitel 1. československé státní ceny za operu Kranwit, spřátelen se svým židovským libretistou P. Eisnerem, byl dokladem soužití tří národů v českém státě.
Také ale symbol poválečného uplatňování kolektivní viny Čechy vůči vinným i nevinným bez rozdílu. I vůči němu, který byl nacisty zbaven místa universitního profesora pro příliš přátelský poměr k Čechům a Židům, jehož manželka spáchala sebevraždu při jeho internaci v květnu 1945, který zemřel po ročním bezdůvodném věznění v Terezíně hladem, jehož dílo bylo téměř celé po válce ztraceno. Jsou to i naše viny a ztráty, jejichž důsledky neseme dodnes.
Theodor Veidl ale může a měl by být symbolem upřímného vyrovnání s temnými stránkami historie, přihlášení ke společné minulosti našeho kraje, kterou zosobňuje lépe než kdokoli jiný,“ - zakončil své vystoupení.
