Navigace
Obsah
Všemu světu na útěchu.
Sochařství a malířství na Chomutovsku a Kadaňsku (1350 - 1590)
Expozice se nachází v pozdně gotických prostorech přízemí budovy radnice (bývalého zámku) na náměstí 1. máje ve dvou velkých sálech při vstupu do muzea. Přístup ze schodiště hlavního vchodu do budovy radnice je pro handicapované osoby zajištěn výtahem.
Současná expozice Všemu světu na útěchu. Sochařství a malířství na Chomutovsku a Kadaňsku (1350-1590) byla otevřena v říjnu roku 2013 a nahradila tak předešlou expozici z osmdesátých let minulého století. Architektonické řešení expozice navrhl významný pražský architekt Pavel Kolíbal, ve spolupráci se svým otcem Stanislavem Kolíbalem, a architektem Petrem Tejem. Reinstalace expozice byla od počátku příprav plánována jako velkorysá a zásadní změna, a vyžádala si tak pořízení nové dřevěné podlahy, nových výstavních soklů a instalaci nového osvětlovacího systému. Architektonické řešení expozice v podání jmenovaných architektů je minimalistické a ponechává hlavní prostor působení atmosféry místa a dává především vyniknout vystaveným artefaktům. Nová expozice byla zpracována také po odborné stránce, každý exponát obdržel popisek se zajímavými informacemi, expozice byla také doplněna několika textovými panely, seznamujícími diváky s přehledem vývoje sochařské a malířské produkce na Chomutovsku a Kadaňsku mezi lety 1350 – 1590. Panely obsahují rovněž informace, které zasazují jednotlivé exponáty do historického a společenského kontextu, informují o obcích a kostelech, z nichž předměty pocházejí. Nechybí ani samostatný prostor s rozšiřujícími texty k některým vybraným tématům, které hrály ve vývoji umění daného období a regionu zásadní roli. Na odborném zpracování expozice se Oblastní muzeum podílelo s odborníky z Národní galerie v Praze. Expozice je rozčleněna do pěti přehledných chronologických úseků. Novinkou je zařazení samostatného prostoru, věnujícímu se renesanci 16. století.
Co se týče složení exponátů, z velké části představuje expozice celou muzejní sbírku gotických a raně renesančních plastik a obrazů, deset exponátů pak představují zápůjčky z církevního majetku. Nejstarší jádro sochařských děl bylo do muzejní sbírky získáno členy muzejního spolku, v čele s dr. Rudolfem Wenischem (ředitelem muzea 1932-1946) v letech 1916-1942 z kostelů na Chomutovsku a Kadaňsku. Klíčovým způsobem do tehdejší sbírky zasáhl dr. Josef Opitz, přední pražský historik umění a dlouholetý spolupracovník chomutovského muzea. Událostí mimořádného rozsahu byla jím uspořádaná výstava gotického umění severozápadních Čech v roce 1928, představená v Chomutově a Mostě. V poválečných letech pokračovalo rozšiřování sbírky nejvíce začleňováním rušených městských muzeí, výjimku ale stále netvořily ani dary či koupě ze soukromých sbírek a samozřejmě záchranné sběry z poničených či likvidovaných kostelů. Mnohé z vystavených soch jsou téměř jedinými zachráněnými uměleckými díly z likvidovaných kostelů. Zásadním příspěvkem do celé sbírky byl také převod sbírkových předmětů zrušeného Městského muzea v Kadani do Okresního vlastivědného muzea v Chomutově v roce 1975 a následný převod zbylých gotických plastik z chátrajícího františkánského klášterního kostela v Kadani v letech 1982-1984. Do sbírky tak bylo získáno 6 pozdně gotických řezbářských děl a 3 pozdně gotické oltáře, přičemž ve všech případech jde o díla mimořádné kvality.
Nejstarším dílem celé expozice je Madona z Březence, zapůjčená z majetku Biskupství litoměřického. Jde o vzácný exponát, jelikož je nejstarší dochovanou dřevořezbou na území severozápadních Čech. Pochází z let 1340 - 1350 a je typickou ukázkou pozdního vlivu francouzského katedrálního sochařství, který se na území Čech dostával během první poloviny 14. století přes německé oblasti, zejména Durynsko a Sasko. Následuje Údlická madona z let 1400-1410, zapůjčená rovněž z Biskupství litoměřického, která je jedinou ukázkou vrcholné fáze krásného slohu v této expozici. Následující vývojové období doznívání krásného slohu, kryjící se s husitskými válkami (1420-1440), reprezentují 3 řezby z majetku muzea - Světice z Úhošťan, Madona se svitkem a Madona neznámého původu, a 1 plastika zapůjčená z Biskupství litoměřického - Pieta z Března.
Další vývoj pohusitského sochařství v našem regionu dokládají tři vystavené řezby. Charakterizuje je spojení starší domácí tradice krásného slohu, patrné zejména v typech obličejů, a postupného přijímání nových uměleckých impulsů z jižního Německa. První pozdně gotické podněty sem byly čerpány především přes Franky, Švábsko a Bavorsko, nejvíce inspirativní byla tvorba sochaře Hanse Multschera, který mezi lety 1429-1467 působil ve švábském Ulmu. Ukázky raného multscherovského vlivu v této trojici soch představují Bolestná Panna Marie ze Svaté brány v Kadani a Madona z Března, jejíž autor navíc čerpal z okruhu bavorského mistra Madony ze Seeonu, činného v Chiemsee 1437-1467. Pozdní recepci multscherovského vlivu a zároveň přijímání aktuálnějších trendů jihoněmeckého pozdně gotického sochařství již reprezentuje drobná madona z Horní Vsi.
Těžiště celé expozice však tvoří umění pozdní gotiky. Pro ranou fázi pozdně gotického umění v našem regionu, tedy zhruba od 70. let 15. století přibližně do r. 1500, platí největší vliv franckého pozdně gotického sochařství, zejména města Norimberku a jeho okolí. Jedním ze zprostředkovatelů tohoto proudu k nám byl i vynikající mariánský oltář z dílny Michaela Wohlgemuta, který byl v roce 1479 z Norimberku dodán na objednávku městské rady do saského města Zwickau. Nezastupitelnou roli při šíření franckých pozdně gotických impulsů směrem na severozápad také hrálo bohaté město Cheb. Reprezentanty této první vlny norimberského vlivu v expozici jsou například Assumpta z františkánského kláštera v Kadani, datovaná před rokem 1493, sv. diákon neznámého původu či sv. Anna Samotřetí z Horní Vsi. Čerpání vlivů z norimberského prostředí však zde neustalo ani po přelomu století. Již však nešlo o konzervativnější polohu norimberského sochařství poslední čtvrtiny 15. století, nýbrž o dynamické a expresivní umění Veita Stosse, který se do Norimberku vrátil v roce 1496 a působil zde až do své smrti v roce 1533. Tento proud, který v našem regionu ovládal většinu sochařské produkce prvních dvou desetiletí 16. století, je v naší expozici vcelku hojně zastoupen, a to zejména souborem soch sv. Jana Evangelisty, sv. diákona neznámého původu a sv. Linharta z Březence, sochou Bolestné Panny Marie z Tušimic, dvojicí světců z Křimova, sochami sv. Kateřiny a Barbory, reliéfem Kristova příbuzenstva, či skvostným souborem soch z Vilémova.
Tato druhá vlna vlivu norimberského sochařství na počátku 16. století nebyla většinou regionálními umělci přijímána přímo, ale spíše zprostředkovaně přes sousední Sasko. Tato umělecká orientace nebyla samozřejmě náhodná - k výraznému prohloubení hospodářských i kulturních styků celých severozápadních Čech se Saskem došlo následkem prudce rostoucí hornické činnosti po objevení stříbrných nalezišť na obou stranách Krušných hor kolem roku 1500. Čilou uměleckou výměnu a vzájemné inspirování na obou stranách hranice dokládají četné památky, nejen sochařské, z nichž v expozici lze upozornit například na reliéfy Narození Krista a Klanění tří králů z okruhu saského Mistra oltáře z Podelwitz.
Spíše samostatný stylový proud pozdně gotického sochařství v regionu na počátku 16. století pak představuje tvorba, ovlivněná dílem slavného sochaře Tilmana Riemenschneidera, činného ve franckém Würzburgu mezi lety 1490-1531. Platí přitom, že i tento stylový proud byl do naší oblasti čerpán zejména přes sousední Sasko. Nepřehlédnutelnou ukázkou tohoto stylu je zejména vynikající vystavená socha sv. Šebestiána v nadživotní velikosti, pocházející z kadaňského františkánského kláštera, a vytvořená mistrem, který se jistě vyučil přímo v Riemenschneiderově würzburské dílně nebo alespoň v její blízkosti.
Následující skupinu expozice tvoří pozdně gotická desková malba. Nejstarším exponátem jsou mariánská křídla neznámého původu, vytvořená na základě grafických předloh Martina Schongauera kolem roku 1500 a prozrazující vliv jihoněmeckého malířství. Stejně jako sochaři se také se od počátku 16. století zdejší malíři orientovali zejména na Sasko, přičemž hlavní vliv zde měla tvorba mimořádně plodné dílny Lucase Cranacha st., sídlícího od roku 1505 v saském Wittenbergu a tvořícího zde až téměř do své smrti v roce 1553. Cranachovský vliv v naší expozici dokládá zejména slavný Želinský oltář od Cranachova žáka Mistra I. W. z roku 1526, a také tzv. Kadaňské Ukřižování. Tvorbu dílny či okruhu slavného saského malíře Hanse Hesseho pak v expozici reprezentuje oltář sv. Barbory z doby po roce 1524.
Expozici uzavírá malá místnost s památkami, které již náleží období renesance 16. století. Ta zde v našem prostředí souvisela zejména s náboženskou reformací, která se právě v severozápadních Čechách šířila díky napojení na Sasko a také díky jazykové převaze němčiny velmi rychle. Stále se prohlubující souvislost se saským prostředím se také projevila v umění a proto první renesanční památky, které se zde objevují, stylově čerpají právě odsud. Renesanční části expozice dominují fragmenty bývalého raně renesančního portálu s kamennými sochami dvou rytířů, které byly objednány Šebestiánem z Veitmile pro hlavní vstup chomutovského zámku u saského sochaře Franze Maidburga a neznámého kameníka mezi lety 1529-1533. Pozoruhodný je také protestantský kamenný oltář ze Zahořan z roku 1589.
